Vyšlapala jsem cestu, abys ty nemusela.
Dnes žiju s diagnózou autoimunitní nemoci bez příznaků. Je mi dobře a vím, co mému tělu svědčí a co ne. Nevadí mi říct NE, neplnit očekávání okolí, nejíst chleba, nechybí mi dorty a noční život.
Ale nebylo to tak vždy…
Pamatuju si moc dobře na ten pocit bezmoci, když se mi zhoršil stav. Na tu záplavu informací, ve kterých jsem se nevyznala, na to očekávání zlepšení a následný propad, když se tak nestalo. Na to zklamání z přístupu lékařů, nepochopení okolí, nejistotu a obavy o své zdraví. Nemluvě o tom, co mám jíst, když nemůžu lepek a mléko!:)
Než mi byla diagnostikována nemoc štítné žlázy, tak jsem ani nevěděla, že nějakou mám. Takový malý orgán v krku a kolik dokáže udělat problémů. Moje první velké příznaky začaly na vysoké škole, i když teď zpětně vnímám, že se moje tělo ozývalo už na střední, když mi vypadala „z ničeho nic“ třetina vlasů. Tehdy jsem tomu ale nevěnovala pozornost a myslela jsem si, že jsem to vyřešila vlasovýma kůrama.
Na výšce jsem se začala zadýchávat, vysávání se pro mě stalo výstupem na Everest, začaly se mi třást ruce, hubla jsem, potila jsem se tak, že jsem v zimě chodila bez bundy, večer jsem nemohla usnout, jak mi bušilo srdce a i výstup do tramvaje byl pro mě náročný, jak jsem byla slabá.
Trvalo mi dlouho, než jsem šla k doktorovi, i proto, že mé okolí problémy zlehčovalo. Dyť funguju, tak to není zas tak hrozné. V té době jsem studovala, pracovala na poloviční úvazek, měla dost nočních šicht a žila typickým „zdravým“ studentským životem..
Není se čemu divit, že se mé tělo ozvalo.
Diagnostikovali mi autoimunitní zánět štítné žlázy, hyperfunkci, Graves Basedovu chorobu. Dostala jsem léky na štítku a dokonce na srdce, v mých 24 letech! Ale v té době jsem nejvíc řešila, jestli se mi nevyboulí oči. Chvíli jsem je brala, zlepšovalo se to, ale jakmile jsem je vysadila, vždy se to zhoršilo. Až mi nakonec doktorka navrhla operaci štítky. A tehdy jsem řekla NE. Ani ne proto, že bych něco věděla o holistickém zdraví, ale bála jsem se operace. Podepisovat pak revers, že vám hrozí smrt byl taky docela nápor na nervy.
V té době už jsem si zjišťovala informace, podstoupila jsem Ajurvedu, brala bylinky a bylo mi dobře, myslela jsem si, že jsem zdravá. Vůbec mě nenapadlo, že situace není tak jednoduchá, že existuje možnost, že přejdu do hypofunkce proto, že imunitní systém zničí dostatek tkáně štítky. Že můžu mít krev v normě, ale imunitní reakce bude stále probíhat a že pokud nezačnu řešit příčinu a dělat reálné změny, je jen otázka času, než se to projeví, a že i samotný zánět způsobuje spoustu problémů.
Chodila jsem na pravidelné kontroly, pár let to bylo v pořádku. Podle doktorů tedy, vyčkávali, protože klasická západní medicína zánět u štítky neřeší. Až mi jednoho dne řekli, že mám Hashimoto (tentokrát hypofunkci na autoimunitním podkladu). Pamatuju si, jak mě to položilo. Měla jsem pocit zrady, že přeci dělám vše, že mám být zdravá. Oklepala jsem se a začala si zjišťovat další možnosti – vitamíny, stravu, až mě má cesta dovedla k práci s myslí, traumatem, k HYPNÓZE a RTT.
Stres, trauma a mindset hrají velkou roli.
Došly mi souvislosti diagnózy s dětstvím, s potlačeným vztekem, s pocitem nedostatečnosti, s nezpracovanými emocemi, což mě všechno ovlivňovalo i v dospělosti. Byla jsem ukázkovým příkladem hodné holky a tzv. people pleasera (potěšitele), neuměla jsem si nastavit hranice. Tohle všechno jsem si pomocí hypnózy a práce s myslí zpracovala.
I tehdy jsem si myslela, že mám hotovo. Pořád jsem to vnímala jako něco dočasného, něco, co jednou skončí, co můžu dělat tak na půl.
Až jsem změnila tento mindset a opravdu to vzala od podlahy, tak jsem začala vidět výsledky. Přestala jsem dělat věci na půl, opravdu jsem vyřadila lepek, přestala jsem jíst odpad, zařadila jsem do dne nové návyky, vyladila si cirkadianní rytmus, upřednostnila kvalitní spánek, změnila práci, vnímání sebe a priorit. Opustila jsem toxické vztahy, začala více chodit do přírody a upřednostňovat aktivity, které podporují moje zdraví.
Neexistuje jedna magická pilulka.
Autoimunitní onemocnění není na měsíce nebo týdny, neexistuje magická pilulka, která vám pomůže, ani x bodový postup, který bude fungovat každému. Každý jsme jiný, máme jinou historii, jiné spouštěče nemoci každému bude dělat dobře jiná strava, jiná aktivita.
Zároveň to ale neznamená, že se nedá nic dělat, že jste zajatci nemoci. I když to tak někdy může vypadat. Moc dobře rozumím tomu, jak nemoc dokáže zkomplikovat život a že i běžné denní povinností se stávají nepředstavitelnou překážkou.
Není nutné žít s celou řadou symptomů a je možné uvést autoimunitní onemocnění do remise. Což vlastně znamená, že žijete s diagnózou, ale nemáte žádné příznaky, neomezuje vás a cítíte se výborně.
Štítka a její zdraví se staly mojí vášní.
Pomáhám teď ženám, které jsou na stejné cestě, jako jsem byla já před lety. Je těžké se zorientovat ve velkém množství informací a v tom, co to znamená přesně pro vás. Lékaři bohužel nemají čas, znalosti nebo motivaci vysvětlovat, co konkrétně vám je, co to znamená a co pro sebe můžete udělat.
Mojí misí je teď pomáhat ženám se v tomto labyrintu zorientovat, učím ženy jak měnit svůj život tak, aby podporoval zdraví a ne nemoc. Skutečná změna totiž nastává tehdy, kdy pracujete se všemi oblastmi vašeho života a postavíte pevné základy. Ženy za mnou sice chodí s onemocněním štítné žlázy, ale témata která otevíráme jsou: životní styl, trauma, jejich vztahy (hlavně ten k sobě), hranice, práce se stresem, strava, mindset, prostředí a mnohé další. Pracujeme jak na vědomé tak podvědomé úrovni, protože tam jsou ti naši kostlivci, ty potlačené emoce a limitující a destruktivní programy. Předávám ženám nejenom znalosti, ale i reálné techniky, které využívají ve svém denním životě. Proto mají mé klientky výsledky.